Na úvod bych se s vámi rád podělil o to, kam se OWC za poslední měsíc posunul. Podstatně jsme rozšířili nabídku - už používám množné číslo, protože mi naštěstí dost pomáhají kolegyně z Nemléka. K šesti vínům z Apulie přibylo dalších čtrnáct z Emilie a pět z Lombardie, což je super truper, protože teď máme i dost bílých a šumivých vín. A 1. 3. bude degustace, kam vás srdečně zvu. Vstupenka na eshopu. Jo a bavíme se se Zdendou o tom, že bychom mohli otevřít vinný bar, takže kdybyste někdo věděl o nějakém fajn místu, kam byste pak chtěli každý den minimálně třikrát chodit pro vína a na víno, budeme rádi za tip.

Únorový dopis z… Lombardie, Emilie, Piemontu, Ligurie a Alta Adige

Slovo úvodem: zamyšlení z Norimberku

V půlce února jsme byli prezentovat naše produkty Bacilli na veletrhu Biofach v Norimberku. Začínalo se ráno v devět a končilo večer v šest, takže nebylo moc času a světla na to kouknout se po městě, ale jeden den jsme si přeci jenom řekli, že půjdeme do centra. Dojeli jsme tam metrem a nevím, jestli to bylo mojí únavou nebo tmou nebo čím, ale dostal jsem pocit, že města jsou coby místa pro trávení volného času silně přeceňovaná. Možná je to tím, že máme nově psa a chodit s ním v přírodě a koukat se na něj, jak běhá, mi teď připadá jako ta nejsmysluplnější věc na světě.

Druhá myšlenka, které jsem se v Norimberku nedokázal ubránit, je, že výrobků je na světě nechutně moc a že každý rok (byli jsme na největší světovém veletrhu bio potravin) se noví a noví výrobci snaží přijít s další věcí, kterou každý nutně potřebuje, i když je úplně zbytečná. A to ještě v rámci potravin se to narozdíl od jiných odvětví nakonec sní, použije, zmizí. Každopádně si myslím, že nemá cenu soustředit se v potravinářství na cokoliv jiného, než je zvyšování kvality a nabízení udržitelnějších alternativ s čistším složením, a tím podporovat tento směr. Následně potom edukovat lidi o tom, že méně je někdy více a že existuje mnoho důvodů, proč má cenu si koupit jednou za delší dobu kvalitnější a ohleduplnější věc namísto častějšího nákupu zdánlivě levných věcí, které ovšem z dlouhodobého hlediska můžou pro člověka jako druh být daleko dražší. Zodpovědnost je na jednotlivci.

Trocha introspekce: jsem snílek

Vím to už dávno a mám to na sobě vlastně rád. Narozdíl od Italů netrávím v podstatě žádný čas přemítáním nad minulostí, to mě nezajímá. Asi podstatně méně času než bych měl trávím v přítomném okamžiku, z toho si beru startovní čáru, bod nula a vyrážím kupředu. Nepředurčenost budoucnosti spolu s mým naivním přesvědčením, že když se budu dost snažit, dokážu cokoli, mi dává velký pocit svobody. Tady ovšem nastupuje moje chorobná nerozhodnost, takže svojí budoucnost dost často jeden týden vidím zcela jinak než ten následující. Legrační je, že pokaždé mám pocit, že teď už je to ten nápad. Amálka už ani neplýtvá energii na to mi je rozmlouvat, většinou zmizí samy. Na druhou stranu jeden z těch bláznivých nápadů nás poměrně slušně živí a kvůli druhému vám píšu.

Cirkulární vinař

Podělím se teď s vámi o svoji vinnou vizi. V současné chvíli dovážím do Česka naturální vína z Itálie. Abych je mohl všem ukázat a dát ochutnat na jednom místě, bude potřeba časem otevřít vinný bar. Ovšem to jsem si pořád ještě nesáhl na hrozny, žádné víno nevyrobil. Ale to bych předbíhal, protože zatím nemám ani kompletní nabídku, zastoupenou celou Itálii. Takže: koupím (nebo napřed asi půjčím, nemáte?) dodávku, vybavím ji tak, abych se v ní pohodlně vyspal i se Sirem (pes), odjedu na svou první člověko-psí italskou bromance, procestuju další regiony, dám si vždycky jeden den na jednoho vinaře, zbytek venčení po národních parcích - tam budu sbírat místní bylinky, ze kterých v přenosné destilační koloně získám esenciální olej, který si za chladných večerů budeme kapat do vany a myslet na Itálii -, spát budeme přímo ve vinicích nejlépe, zkrátka na pozemku vinařů, které navštívíme, vybereme vinaře, se kterými budeme nejvíc souznít a kteří dělají nejlepší vína, ty přivezeme domů a celou dobu to budeme nějak dokumentovat, abyste nás měli rádi a ta vína si kupovali. Ale to není všechno, my se totiž budeme koukat, kde se nám nejvíc líbí, kde bychom chtěli trávit podzim, takové místo vybereme, pronajmeme si tam sklípek, od tamních - tou dobou již spřátelených vinařů, jejichž víno prodáváme doma - nakoupíme hrozny a vyrobíme víno! Tím se z nás samozřejmě nestávají právoplatní vinaři, jelikož jsme nevypěstovali révu, ale zapouštíme kořeny. A to je důležité. A časem, piano piano, se najde nějaká parcelka starých keřů, kterou si budeme moct pronajmout nebo koupit a než si toho Amálka všimne, trávíme půlku roku na statku v Itálii a já můžu začít vymýšlet, jak podobné dobrodružství zopakovat v Řecku. 

Prosincová tryskomyš

A teď už konečně k cestovínopisu. Jestli na příští cestu plánuju pohodu, tak teď vám budu vyprávět o pravém opaku, o zběsilé jízdě po Itálii, kdy jsem se nestíhal ani najíst - 5 dnů, 5 regionů, 13 vinařství, 1300 km. Začalo to v Livignu, kam jsme jako každý rok jeli na hory, i když letos nás poprvé víc bavili běžky, takže na kopci jsem byl jen dvakrát. Každopádně pokud do této daňové oázy někdy zavítáte, vřele vám doporučuji vinotéku Vino&Co. Obešel jsem je v Livignu všechny a tahle nemá konkurenci. Dokonce nám půjčili skleničky krásný domů za zálohu a když jsme jednu rozbili, tak ji stejně nechtěli zaplatit (ale teda je pravda, že jsme tam koupili asi dvacet flašek).

Fausto Ligabue

Z Livigna jsme přes horský průsmyk vyrazili za Faustem Ligabue, kterého jsem potkal na veletrhu Vini di Vignaioli v listopadu. Asi dvoumetrový chlapík, který stejně jako já rád objímá lidi. A dělá podle mě skvělé, velmi specifické víno, všechno v bariku, bez síry, všechno sám, 5000 lahví ročně, vysoká kyselost, často těkavá. Do města Capo di Ponte jsem za ním dorazil odpoledne, zbývaly asi dvě hodiny světla, a tak Fausto zavelel, že jedeme do vinic. Posadili jsme se do jeho starého a značně omláceného Jeepu a vyjeli jsme na jednu z nejhezčích a nejstrašidelnějších cest. Fausto hospodaří v údolí Valcamonica, které má nadmořskou výšku asi 400 m.n.m., ovšem na každé jeho straně se tyčí dvou a půl kilometrové hory. Stoupají rychle a cesty do nich jsou strmé, kamenité, nezpevněné, úzké, zatáčky ostré. Tam, kde by to bylo potřeba, není cesta ničím ohraničená, takže jednou jsem nás už viděl řítit se dolů ze skal. Naopak tam, kde by mohla být cesta trošku širší, je na každé straně postavený asi metr vysoký kamenný plot. “Oni by všichni chtěli, abych tu ty ploty neměl, kolem svých vinic. Ono by to bylo pro všechny jednodušší. Oni mi píšou sousedi, starosta, dokonce z provincie. Ale já jim na to seru. Protože oni by to chtěli kvůli tomu, aby sem mohli jezdit svejma velkejma autama, aby to tu mohli vybetonovat a aby tady mohli postavit obrovský baráky, prostě aby to tady mohlo bejt stejně hnusný jako všude jinde. Ale to se, dokud já budu živej, nestane,” vysvětlil mi Fausto a náš Jeep, který už měl od nárazů sklopená obě zrcátka, zvesela skákal po uzoučké nezpevněné cestě a co chvíli vrážel do oněch kamenných plotů. Svítilo poslední horský sluníčko a bylo nám hezky.

Denavolo + La Stoppa

Do vinařství La Stoppa jsem přijel se zpožděním, protože Nando - pes jiné vinařky - to ráno utekl do vesnice a zakousl sousedům v pořadí již druhou kočku. Ti se vybavili baseballovou pálkou, řvali něco o ošklivých kusech hovna (brutti pezzi di merda - piemontská nadávka pro páníčka, jehož pes vám zakousl kočku) a začal závod, kdo najde psa první, v čemž jsem onu vinařku nechtěl nechat samotnou. Ale o tom jindy. Každopádně jsem bohužel neměl čas se podívat do vinic Denavola, což plánuji na příští výlet.

Hlavním enologem v obou vinařstvích je Giulio Armani, vinař filozof, který nerad plýtvá slovy. Má za sebou přes čtyřicet sklizní. La Stoppa je historickým vinařstvím, jehož kořeny sahají do devatenáctého století, Denavolo potom jeho osobním projektem založeném v roce 2005.

La Stoppa je už větší vinařství s roční produkcí kolem 150.000 lahví. Jsem rád, že můžu mít jejich vína v nabídce, protože jsou podle mě naprosto skvělá pro objevování světa naturálních vín. Jedná se především o vína červená, tělnatá, s vyšším alkoholem a zbytkovým cukrem (ovšem pořád vína suchá). Jsou velmi šťavnatá a výrazná. Jsou prostě podobná konvenčním, “typicky” italská, akorát udělaná dobře - naturálně. Ideální, když chcete dát ochutnat naturální víno někomu, kdo o něm říká, že je to nesmysl. Protože když někomu dáte ochutnat víno z roku 2011, které chutná božsky, a řeknete mu, že v něm není ani miligram přidané síry a pochází z vinice bez chemických postřiků a hnojiv, tak kdo může být proti? Kdo se zmůže na něco jiného než němý úžas. Tohle konkrétní víno se jmenuje Camporomano a stojí 595 Kč, což vůbec nechápu, ale mám z toho radost.

To vína z Denavolo jsou mladší, hravější a… bílá. Giulio původně hledal dům sám pro sebe a našel jeden i s vinicí, pouhých čtrnáct kilometrů od Stoppy. Podloží je zde ale jiné a když chutnal vína od sousedů, zaujala ho vždycky víc právě ta bílá. A tak ke zděděným starým keřům vysadil nové: Malvasia di Candia Aromatica, Sauvignon, Marsanne, Trebbiano.

Giulio je zastáncem názoru, že to dobré z hroznů se skrývá ve slupkách, a tak nevidí důvod, proč vyrábět bílá jinak než červená. Všechna tedy maceruje (nechává víno v kontaktu se slupkami). To dává v kombinaci s vyšší kyselostí a aromatičností vzniknout super šťavnatým vínům, která nedokážu přestat pít, jakmile je otevřu a teď (11:55 dopoledne) mám trochu problém nejít si otevřít flašku. Jo, je to náročná práce.

Angol d’Amig

Je legrační jak moc jsou si vína a jejich vinaři podobní. Marco Lanzotti, který stojí za projektem Angol d’Amig (kamarádský koutek), je velmi jemný člověk. I když není zrovna nejmenší, přemýšlím o něm jako o takovém malém poťouchlém zapáleném skřítečkovi. O svých vínech mluví s naprostým zapálením, především tedy o svých vinicích. Zajímají ho jemné rozdíly podloží, jednotlivé poddruhy daných odrůd, změna chuti podle nadmořské výšky či délky dopadu slunečních paprsků.

Pochází z Modeny a to znamená jediné - složité kulturní dědictví Lambrusca. Pokud chcete v Itálii perlivé (nikoli šumivé) víno, máte prakticky na výběr ze dvou regionů - Benátsko a Emilia-Romagna. V obou těchto regionech se to lehce zvrtlo - viz Prosecco a Lambrusco. Takže jsou zapotřebí lidé jako právě Marco, kteří se těmto zprofanovaných a zindustrializovaným vínům snaží navrátit jejich původní půvab.

Pokud taky znáte Lambrusco coby sladký opíječ za padesát korun, zkuste jeho chuť porovnat s některým Marcovým vínem. Přemýšlím, že až budu dělat degustaci jeho vín, tak bych mohl nějakou takovouhle lahvičku ze sámošky zamíchat mezi vzorky. A snažíme se domluvit, aby přijel i Marco sám vést degustaci, abych mu mohl oplatit laskavost a nechat ho u sebe přespat. Aby měl takový malý záchytný bod u Prahy, jako ho mám teď já u Modeny. 

Konec.

Nakonec jsem se rozhodl udělat z celého výletu spíš takový výběr z hroznů. Amálka mi totiž dala poměrně striktní podmínky, které musím splnit, než odjedu na další italské dobrodružství, takže vám nebudu vyprávět úplně všechno, aby mi něco zbylo na příště. Mějte se krásně, kupujte si naše vína, říkejte o nás kamarádům a pořiďte si psa, pokud ho ještě nemáte. Já jsem se právě vrátil z 10km procházky, potkal jsem cestou dva kamarády, žil chvilku přítomností, koukal se na zapadající sluníčko a tak. Teď vám to jdu vytisknout, nadepsat, zabalit, orazítkovat… Zkrátka mě čeká hezkej večer a k tomu už si konečně zasloužím nějakou tu flašku. Vidím to na Qui e Ora neboli příznačně Tady a Teď.

Čauky mňauky haf, 

David